Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Čtenářský deník

Čtenářský deník? Existuje ještě něco takového? Mé vlastní vzpomínky nejsou příliš lichotivé…

 

   Vzpomínám na svůj první čtenářský deník. Bylo to utrpení. Nikdy jsem nepochopila smysl deníku. K prezentaci knížek vlastního výběru nedocházelo a povinná četba zřejmě měla za cíl zvýšit návštěvnost knihovny. A tak jsme četli. 

   S psaním deníku to nebylo valné. Návod zněl jednoduše: název, autor, ilustrátor, o čem to bylo, proč se ti to líbilo. Začátek a konec byl snadný. Ale o čem to bylo? Pokaždé veliký problém. Jak to jen napsat? Tak jsem se naučila opisovat ze záložek knížek a později si půjčovat deníky od starších spolužáků. Pro mladší ročníky pak přišlo období knižně vydávaných čtenářských deníků a dnes si ho jednoduše stáhnete z internetu.

   Zajímalo by mě, jak se dnes v moderní škole zpracovává mimočítanková četba. Připojte se prosím k otevřené diskuzi na toto téma.


    nikdo zatím nehodnotil

6 komentáře k příspěvku

  1. avatar


    A jak se cítíte při psaní tohoto „deníku“? Stejně jako
    u čtenářského nebo je to jiné? Dalo by se to k něčemu přirovnat?


  2. avatar


    Je zajímavé, kolik lidí bere psaní čtenářského deníku za
    obtěžující záležitost. Mě psaní deníku bavilo, už od dětství jsem si
    vždycky ráda u četby dělala poznámky – a činím tak dosud. Na ZŠ,
    kterou jsem navštěvovala, psaní deníku sloužilo spíš jako slohové
    cvičení než jako přemýšlení o přečteném. Na gymplu to bylo už
    o něčem jiném – tam šlo o pochopení smyslu a první pokus
    o interpretaci, která mě velice láká a provokuje dodnes. Kromě povinných
    okruhů četby jsme mohli zapisovat naše myšlenky i o knihách, které jsme
    četli sami. Na vysoké škole se interpretace stala jednou z mých
    nejoblíbenějších „disciplín“. Samozřejmě se k ní přidaly
    i další polohy pozorování jako literárně-historické souvislosti,
    poetika atd.



    Z vlastní praxe vím, že nebýt té trochy donucení a povinné četby,
    lidé by se k určitým knížkám nedostali – a zažila jsem mnohokrát,
    že nakonec uznali, jak zajímavá a obohacující četba to byla. Ti, kteří
    nečtou a čtenářské deníky a zápisky slepě opisují a kopírují,
    ochuzují především sami sebe a svůj myšlenkový i citový život.


  3. avatar


    Dobrý den Jano.



    Vaše téma je více než zajímavé a jistě se do diskuze zapojí spousta
    lidí. A to je fajn.



    Přeji Vám (i nám) spoustu zajímavého čtení nad Vaším čtenářským
    deníkem :-)


  4. avatar


    Omlouvám se za překlepy v přechozím textu. Než jsem si to stačil
    přečíst a opravit, tak jsem to odentroval…


  5. avatar


    Děkuji Vám za Vaše komentáře. Psaní tohoto „deníku“ vnímám
    skutečně jen jako zachycení myšlenek, se čtenářským deníkem, kde
    hlavní složku tvořila povinná četba, nemá nic společného. Možná je to
    tím, jak byly čtenářské deníky v době mého studia koncipovány. Je
    také pravdou, že teprve později jsem začala klasickou literaturu objevovat
    sama a bylo to skutečně obohacující, jak píše Štěpánka. Posledním
    „objevem“ jsou Zapadlí vlastenci.


  6. avatar

    Ahoj Jani,
    musím říct, že se psaním čtenářských deníků mám velmi podobnou zkušenost jako Ty!!! Hrozně mi vadilo, když mi někdo diktoval knížky, které musím číst. Nejvíc mě rozčilovalo právě to striktní nařízení, tak jsem se ani neobtěžovala knihy vyhledávat natož číst, pouze z principu = taková mladická nerozvážnost (-: a to jsem vždy velmi ráda četla a čtu stále.
    A právě teprve teď se k oněm povinným knihám dostávám a říkám si, jak jsem byla hloupá, že jsem je tak nesmyslně odmítala.
    Prostě každý člověk si na některé věci musí přijít sám (-:

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.